Prolog

13. srpna 2012 v 13:34 | Cassie |  Kapitoly
PROLOG

A tak jednoho dne svět prostě skončil. Nechápeme proč, nevíme, jak k tomu došlo, ale stalo se. A my se naučili tomu přizpůsobit, museli jsme, jinak bychom zemřeli.

Vlastně my všichni už jsme mrtví, zemřela naše část, protože nikdo z nás už není tím, kým býval před tím, než to všechno začalo. Nezměnili jsme se ve stejném ohledu, to nikoliv, ale zkrátka a dobře již nejsme ti lidé, kterými jsme byli.
To čeho byl zbytek lidské populace svědkem, by se dalo přirovnat ke scifi-filmu. Kdyby nám to řekl někdo ještě předtím, než se to stalo - přišlo by nám to jako vtip. Ale jednoho dne jsme se zkrátka ocitli v mrazivé chmurné realitě, která byla nespočetněkrát horší, než jak by si ji kdo představoval.

Víte, jednou se prostě probudíte… a zčistajasna musíte bojovat o vlastní přežití. Musíte udělat vše proto, abyste dokázali přečkat do dalšího rána… prostě se probudíte a svět už není tím samým, čím byl včera.

Nemůžu poradit nikomu, co by měl udělat, protože sama nevím, sama se bojím. Dostala jsem se daleko, přežila jsem, ale za jakou cenu? Ztratila jsem dost svých blízkých. Prošla jsem si peklem, stejně jako každý z nás. Moje srdce se zatvrdilo a obrnilo, soucit už je jen vzdáleným pocitem, který pomalu, ale jistě definitivně mizí. Ztrácíme pocity a zbývá jen pud sebezáchovy… víte, čeho se bojím nejvíc? Ne, není to smrt. Bojím se toho, že absencí pocitů přestáváme i my být lidé. A lidskost je to jediné, na čem záleží… má tedy vlastně cenu snažit se dál žít?

Ano, snažíme se a bojujeme. Vzájemně si podáváme pomocnou ruku, ale mám strach, že jednoho dne budeme sami přednější před pomoci ostatních. Situace, ve které se nacházíme, ukazuje na lidech to nejlepší, ale i to nejhorší. Lidská mysl je zvláštní věc. Myslím si, že my všichni jsme určitým způsobem šílení, protože s čistým rozumem nelze v dnešním světě žít. Všechno se vymyká tomu, co nám přišlo normální, tomu, nač jsme byli zvyklí. Nic není takové, jaké by mělo být. A my jsme jen článkem v potravním řetězci.

Mé jméno je Laura, ale jména v dnešním světě ztrácejí význam. Je mi patnáct… ve starém světě se na mě dívali jako na obyčejnou holku, která neví o životě nic a nic neznamená. Ale v dnešku i dalších dnech na věku nezáleží… věk je jen číslo, protože každý, kdo přežil je již prastarý.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radosh Radosh | 13. srpna 2012 v 13:43 | Reagovat

"Myslím si, že mi všichni jsme určitým způsobem šílení, protože s čistým rozumem nelze v dnešním světě žít. Všechno se vymyká tomu, co nám přišlo normální, tomu, nač jsme byli zvyklí. Nic není takové, jaké by mělo být. A my jsme jen článkem v potravním řetězci."

Tahle část mi přijde, jako by byla psaná i podle současné reality... Což je vcelku smutné... Ale což, těším se na pokračování :)

2 Bratr Bratr | 13. srpna 2012 v 14:25 | Reagovat

Zatím je to úžasný...nemohl jsem se dočkat až to napíšeš...těším se na pokračování

3 KrutýKokot=D KrutýKokot=D | 14. srpna 2012 v 11:09 | Reagovat

Je to fakt hustodemonickokrutopřísné :'DD

4 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | 14. srpna 2012 v 15:44 | Reagovat

Vypadá to dobře, dobře se to čte, jedu na další díl :D

5 salindatr salindatr | 15. srpna 2012 v 8:46 | Reagovat

no zacina to zajimave uvidime jak to bude dal jdu cist

6 VelííQ VelííQ | Web | 17. srpna 2012 v 12:07 | Reagovat

Je super, že jsi konečně zveřejnila nějakou povídku ^^ Fakt jsem se těšila :) Až se vrátím, přečtu si to celý, ten prolog vypadá vážně zajímavě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama