4. kapitola

25. srpna 2012 v 16:07 | Cassie |  Kapitoly
Po dlouhé době další kapitola. No, nese název Reagge balada, tak je na vás, co si pod tím představíte. Tentokrát jsem se snažila tedy vyhovět spíše těm, kteří mají radši, když se snaží hlavní postavu sežrat. Moc vtipu v tom tentokrát asi není a je to o dost kratší než předchozí kapitoly, ale tak snad prominete. Čtěte a komentujte, ať vím, jak se vám kapitola líbí. Dík.



4. kapitola
REAGGE BALADA

Ono to s tou tichostí nebylo zrovna přesné - přece jen běžet v kanadách po chodníku vždycky způsobí trošku dupání, ať se člověk snaží nebo ne. Takže když jsem se ohlédla přes rameno, tak jsem zjistila, že se za mnou šourá pár mrtvol. Málem jsem zastavila a zůstala zírat, když jednomu začalo bublat oko a vypadalo to, že každou chvilku praskne. Došlo mi, že jsem ztratila rychlost a hnijící těla jsou už docela blízko. Přidala jsem na rychlosti, ale upřímně už jsem začínala pociťovat píchání v boku, nedostatek dechu a svalovou únavu.

Běžela jsem rovně po cestě a snažila se co nejlogičtěji uvažovat, moc mi to nešlo, ale snažila jsem se. Když jsem zvažovala svoje možnosti tak jsem méně myslela na to, že jsem skoro na konci se silami a to jsem uběhla jen pár stovek metrů - holt jsem nikdy nebyla na běhání.

Proti mně se vynořilo několik povadlých a zdeformovaných postav, které se ke mně blížily. Rozhlédla jsem se do leva a do prava a vzpomněla jsem si na naši dětskou zkratku. Zabočila jsem prudce vpravo, při čemž jsem se málem natáhla, neboť ten batoh byl docela těžkej na takové rychlé pohyby. Na pár vteřin mě napadlo, že bych ten batoh měla zahodit a prostě běžet, co nejrychleji. Takovou nerozvážnost jsem si nemohla dovolit, v tom batohu bylo vše, co mi zbylo. A hlavně teleskop. Vběhla jsem do uličky mezi dvěma paneláky, ale v cestě mi stála nečekaná překážka, která mě vážně vyvedla z míry.

Jedna z těch oblud, ale byla jiná. Neměřila ani metr a měla na sobě roztrhané červené šatečky s motýlky a sandálky. Panebože, byla to holčička u sousedů. Tedy vlastně nebyla. Její normálně hebká dětská pokožka byla odporně zvrásněná a mokvala. Z blonďatých vlasků se staly chuchvalce slepené krví. A ten obličej, bože, ten obličej jsem nezapomněla a navždy se mi vracel v nočních můrách. Mezi těmi tisíci mrtvol, které mi ještě bylo souzeno spatřit - tenhle je mezi těmi, které se objevují znovu a znovu. Vidíte ho v prázdných výkladních skříních, pronásleduje vás.

Měla oko otočené dovnitř hlavy, druhé zcela chybělo a zbyl pouze důlek plný odporného rudozeleného hnisu, který jí pomalinku stékal po tváři, která byla rozežraná jako od kyseliny. Chyběly jí rty, měla jen černý zející otvor plný hnijících zubů, kterých ovšem už měla jen polovinu - zbytek jí nejspíš vypadal. Druhá tvář byla vlastně jen kaše bez tvaru.

Věděla jsem, že nesmím zastavit a také jsem nezastavila. Do poslední vteřiny jsem nepřemýšlela nad tím, co udělám. Ale prostě jsem v běhu natáhla nohu a plnou silou do té "věci" kopla. Odletěla a spadla na zem přímo přede mě, při čemž já jsem přes to prostě přeběhla a záměrně tomu dupla na hlavu, při čemž se ozvalo odporné prasknutí a na boty se mi přilepil kus tekutého mozku. Zhoupnul se mi žaludek, ale utíkala jsem dál.

Vyběhla jsem na okraj sídliště, kde jsem neviděla žádnou hnusnou mrtvolu, jen jsem slyšela, ty zamnou. Potřebovala jsem na okamžik zastavit, ale nesměla jsem a tak jsem se tryskem vydala z kopce, který byl jednou z mnoha cest z našeho milého sídliště. Nejspíš jsem ale nevybrala moc dobře, po pár metrech jsem v té rychlosti zakopla a sletěla.

Pád jsem nevybrala moc dobře, praštila jsem se do hlavy a odřela se. Kus kopce jsem se prostě kutálela. Když se mi povedlo zastavit, dalo mi hroznou práci vyškrábat se na nohy, hrozně mě všechno bolelo a v uších mi pískalo. Ohlédla jsem se a viděla v půlce kopce dva mrtvé nemrtvé. Když jsem pevně stála na nohách a ohledávala batoh, jestli mi z něj něco nevypadlo - osvítil mě nápad. Kousek pod tímhle kopcem bydlí jeden můj kamarád.

Rychlejším krokem jsem se tam vydala. Pod kopcem byla další asfaltka, kolem které bylo několik domů. Nikde jsem neviděla nikoho živého ani mrtvého, což mě na jednu stranu zneklidňovalo, ale na druhou stranu jsem z toho měla dobrý pocit. Došla jsem až k domu toho kamaráda. Respektive jsem stála před plotem a přemýšlela, co dál. Zkusila jsem zvonek u branky - slyšela jsem, jak se rozezněl domem, při čemž jsem se otřásla. Doufala jsem, že ho neslyšel i někdo jiný. Nebo spíš něco jiného.

Nic, ale nahoře v jeho pokoji se svítilo. Mohla jsem na něj zařvat, ale nějak jsem nechtěla tropit hluk. Tak jsem zkusila otevřít branku, ale byla zamčená - skvělý. Sundala jsem si batoh a přehodila ho přes plot. Sama jsem se chytla horního okraje branky, přitáhla se a přehodila nohu. Pak druhou. Seskočila jsem.
"Lau? Jseš to ty?! Pojď nahoru, je odemčeno." ozvalo se ze shora. Zvedla jsem oči a uviděla mého milého Jointa. Samozřejmě, že se tak nejmenoval ve skutečnosti, ale všichni mu tak říkali, protože byl prostě věčně zhulený a taky prodával.

Skoro během jsem zamířila ke dveřím, které jsem spěšně otevřela a zapadla dovnitř. Ani nevím, jak a byla jsem u něj nahoře v podkroví.

"Jointe!" padla jsem mu do náruče a odmítala se ho pustit.

"Ha, Lau neumačkej mě, vole." Usmíval se. Jeho úsměv byl tak připitomělý, že mě zahřál u srdce. Nebyla jsem sama. Měl zarudlé oči s popraskanými žilkami, ale přesto byly pěkně a ta kaštanově hnědá barva mě uklidňovala. Na tváři měl pobavený nepřítomný úsměv, který z jeho obličeje nemizel snad nikdy.

Z repráků, které měl v pokoji, znělo tlumeně reagge, což úžasně dokreslovalo atmosféru. Kdybych nevěděla, že nejspíš nastal konec světa, tak bych se měla fajn. Posadila jsem se na postel a chvíli si vychutnávala to mlčení, které bohužel přerušil právě Joint.

"Ty vole, já jsem normálně na hororovým stavu," mluvil zvláštním vcelku vyděšeným přiškrceným hlasem a díval se před sebe.

"Cože?" nechápala jsem, co tím myslí. Nebo jsem nechtěla chápat.

"No, dal jsem si novej model a všude vidím… chodící mrtvoly." Jeho zděšení přibývalo na intenzitě a já s leknutím vykoukla z okna, abych viděla, na co kouká. V duchu už jsem viděla armádu hnijících zobíků u branky, ale naštěstí to bylo trošku jinak.

Měl z okna výhled na výjezd z města.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 salindar salindar | 25. srpna 2012 v 16:19 | Reagovat

zajimalo by me kdo byl inspiraci pro postavu jointa ? jinak dobre pokracovani jo a mam prvni koment :-P

2 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | 25. srpna 2012 v 16:30 | Reagovat

Tak ten konec byl parádní :D

3 Maiko Hatake Maiko Hatake | Web | 28. srpna 2012 v 22:32 | Reagovat

Ooow..parádní :3

4 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 26. září 2012 v 17:04 | Reagovat

Luxusní konec :D

5 Fanynka Fanynka | 1. června 2013 v 15:12 | Reagovat

Prostě boží konec :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama