3. kapitola

14. srpna 2012 v 23:33 | Cassie |  Kapitoly
Pokud nechcete číst, co má hlavní postava za oblečení a její vzhled, tak nejspíš přeskočte k posledním pár odstavcům. Kapitola je věnovaná bráchovi Jeffreemu. Mimochodem, zase jsem zklouzla k tomu, že si z toho dělám docela dost prdel, tak se omlouvám. Nu, komentujte a pište své názory, budu vděčná.



3. kapitola
PRO KYTARU I ŽIVOT POLOŽÍM


Musela jsem jednat. Neměla jsem tam moc jídla a navíc hrozilo, že se něco zkazí a já budu muset můj milý byt okamžitě opustit - navíc jsem se necítila zrovna dobře, když jsem věděla, že ve vedlejší místnosti hnije už jednou shnilá mrtvola a ještě ke všemu je to mrtvola mého velectěného tatínka.

Přemýšlela jsem o možnostech, kam bych mohla jít. Ačkoliv mi došlo, že je vlastně jedno kam. Nejdůležitější je mít co jíst a mít čím se bránit. Z praktického hlediska jsem s sebou opravdu nemohla tahat krosnu nebo něco hodně objemného. Musím mít něco, s čím se dobře utíká.

Rozhodla jsem se, že poprvé v životě účelně využiju svůj školní batoh. Konečně.
Nejdřív jsem ho ovšem musela vyhrabat z hromady hadrů na podlaze, což byl nelehký úkol, ale při dolování báglu jsem alespoň zjistila, kde se nachází moje čtvrteční večeře, veškeré ponožky, hromada časáků, helma na motorku, moje cestovní zubní pasta a taky krabička s ještě nerozdělanýma cigárama. Ne, že bych něco krom těch cigaret a ponožek momentálně potřebovala.

Vysypala jsem z batohu učebnice - dle mého odhadu škola nejspíš nebude v provozu vzhledem k událostem, ačkoliv kdo ví, náš ředitel je absolutní debil, takže bych se nedivila, kdyby počítal s tím, že se bude normálně učit.
Rázně jsem přešla ke skříni, kde jsem se začala přehrabovat v čistých hadrech. Nějak jsem si ani neuvědomovala, že moje tričko Sex Pistols je vážně punkový s tou krví, haha. Logicky vzato je začátek června a léta bývají teplá, ale přesto jsem musela počítat třeba se studenými nocemi. Proto jsem jako první sáhla po mojí oblíbené mikině s logem Iron Maiden a složila ji do spodu mé školní tašky. Normálně jsem nikdy nic neskládala, ale teď jsem vážně musela být úsporná, takže jsem se s tím musela otravovat. Jako další jsem si vzala moje druhé tričko Sex Pistols, pak červené tílko s takovou rozšklebenou lebkou, která má jointa v hubě. Přemýšlela jsem co dál. Nějaké kraťasy, jedny kapsáče a džínsy. Ještě jsem sáhla po nějakém tričku a vytáhla jsem jedno s potiskem Led Zeppelin a hodila ho k ostatním věcem. Náhodně jsem hrábla po nějakém spodním prádle… několikatery kalhotky a podprsenka. Hm. Ještě jsem sáhla dolu do skříně k botám a vzala si jedny tenisky, protože v kanadách bych se v létě nejspíš upekla, ale odmítala jsem se jich vzdát. Pak jsem posbírala ponožky ze země a nějak jsem to porovnala v báglu… no moc místa tam nezbylo.

Z hromady hadrů na zemi jsem si vzala pastu a šla do koupelny, kde jsem vzala kartáček a hřeben. Hodila jsem to do kosmetické tašky a položila na pračku. Rozhodla jsem se, že vyrazím už dnes. Ten byt mě děsil, bála jsem se noci. Sama bych to tam asi nezvládla. Opět jsem se vrátila do pokoje a začala jsem se převlékat do normálního oblečení. Nejvíc jsem váhala ohledně kalhot a ve výsledku jsem si vzala tříčtvrteční kalhoty, které byly celé proděravěné a otrhané plus je zdobila hromada zavíracích špendlíků - v případě nouze je třeba můžu házet po zombících, nebo nevím.
Ještě jednou jsem zamířila do koupelny a nalíčila se. Mé oblíbené kouřové líčení a krvavě rudá rtěnka, klasika. Hodila jsem líčidla do kosmetické taštičky ke kartáčku a pastě. Odnesla jsem to do batohu. Ano, mohlo to být hodně nelogické a stupidní malovat se a ke všemu s sebou tahat šminky, když kolem chodí oživlé mrtvoly, ale tak co. Vždycky musím dělat něco, co prostě totálně nesedí k situaci. Ještě jsem si párkrát pročísla vlasy.

Otec byl mimo cestu, takže jsem mohla doma chodit v botách, pecka. Vzala jsem si nějaké ponožky a nazula si svoje desetidírkové kanady - každá měla jinou barvu, jedna byla černá a druhá červená. A obě měly obráceně tkaničky - tudíž v černých byla červená a naopak.

Podívala jsem se na výsledný dojem v zrcadle na chodbě. Malá holka v divných hadrech s vyděšeným výrazem. Tak by to nejspíš řekl někdo cizí. Moje křiklavě žluté tričko s Kurtem Cobainem krásně kontrastovalo s černou pseudodžískou plnou nášivek, ostnů a placek. Prostě geniální oblečení. Jen je ho nejspíš škoda, protože se určitě zničí. Vlasy jsem měla mírně rozcuchané, ale to nevadilo. Měla jsem rozčepýřené rudé háro, které mi tehdy sahalo jen po ramena.

Ušklíbla jsem se a pomyslela si, že chodící mrtvoly určitě puknou závistí nad mojí dokonalostí. Nebo se o mě přímo poperou - čí večeří se stanu.

Moje kroky mířily do kuchyně, kde jsem otevřela špajzku, kde jsem hledala nějaké vhodné potraviny. No, moc se toho tam vážně nedalo najít. Jen nějaké pytlíkové polívky - ačkoliv je asi nebudu mít, kde uvařit rozhodla jsem se, že si je vezmu. Dál jsem tam našla nějaké pečivo, ale to mi moc dlouho nevydrží. Dole byly nějaké konzervy - ani jsem neprohlížela co to je, protože to normálně nežeru, ale věděla jsem, že až budu mít hlad, tak se to hodit bude. A pak jsem tam pobrala i hromadu sušenek a bonbonů. Nic jiného v té pitomé špajzce nebylo a mně bylo jasné, že si budu muset někde obstarat další jídlo. Stejně už bych nic moc dalšího do batohu nenarvala.

Teď už jen přibalit taková ta potřebná udělátka. Třeba by se hodila nějaká zbraň nebo tak něco. No, rozhodla jsem se, že využiju své vrhací nožíky, které jsem si úžasně upevnila do pouzdra na moje levé předloktí. Budou se případně hezky tahat. A jinak jsem teda nevěděla, co bych mohla použít a pak mi docvakl můj teleskop, se kterým jsem chodila o velikonocích na koledu, ehm. Plná výzbroj. Teď už se jen podívat jestli třeba někdo není online. Aktualizovala jsem úvodní stránku na xichtoknize a nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet nad lidskou demencí, která mi přišla stejnostejná jako v normální situaci, ačkoliv jsem pocítila trošku lítost k zombíkovi, který bude žrát tak stupidní mozek. Každopádně alespoň vím, že někdo další je v pořádku. Relativně. Až na tu hlavu.

AdÉéL MiCí NoWáKoOwiTzZ
MoE BeSt fRiEndKa yE TeDkA HnUsNaAa pRzIiIsHeRa a nEoDpOwEdElA YeStLi mE WrAaAtIiI MoE BrAwO GiRl. ='(((((No wErZiLi bYsTe tOmU?? YaK Si tO MuUuZhE DoWoLiT? :'(( Ye tO KrAwIcZkA!!

Z chodby se ozvaly dvě ošklivé rány. Přidušeně jsem vykřikla a vystartovala ke dveřím. Sesypal se nábytek, co jsem nastěhovala ke dveřím, no super. Před kukátkem se mihl stín a najednou se začaly ozývat tupé rány, jak něco naráželo do dveří. A sakra, takže to rychle musím pakovat. Naše dveře zrovna bytelné nejsou, neb jsem je jednou po chlastačce s kamarádem vyrazila.

Začala jsem panikařit a z nějakého důvodu mě jako první napadlo, že bych měla vypnout počítač, což není zrovna logické. Po pár vteřinách tupého zírání na dveře jsem běžela pro batoh do kuchyně, hodila jsem si ho na záda a ještě tryskem zamířila do pokoje. Vzala jsem svoji milovanou kytaru, dala jí na krk pusu a schovala jí do skříně (ano, občas se chovám opravdu nelogicky) a ještě jsem kopnutím vypnula počítač. Proběhla jsem zpět do chodby a pak do obýváku, spěšně jsem otevřela balkonové dveře a ty za s sebou zabouchla. Ano, počítala jsem s tím, že ten byt opustím, ale ne v takovém spěchu a vyděšení.

Ale jak jsem krásně bouchla s balkonovými dveřmi, tak jsem upoutala pozornost z potácejících se mrtvol potulujícími se dole a ty se všechny začaly šourat pod můj balkon, paráda. Opět se mi zvedal žaludek z pohledu na ty zombie. Odpadávající hnijící kusy masa, pomalá trhaná chůze, končetiny zohýbané do všech možných i nemožných úhlů, zčernalé zuby, prázdná bělma očí protkaná rudými žílami. Začali tupě narážet na zeď pod mým balkonem - kdyby natáhly ruce tak na mě téměř dosáhnou.

Netušila jsem, co mám dělat a pak mi v hlavě problikla bráškova slova o tom, že jen slyší. Popadla jsem plastovou židli, co jsme měli na balkoně, sundala si batoh a hodila s ní co nejdál po asfaltu. Dutě třískla a kreatury se začaly šourat za tím zvukem. Polil mě pocit aspoň dočasné úlevy.

Opatrně a co nejtišeji jsem přehodila nohu přes zábradlí balkonu a přitáhla jsem se a pomalu přendala i druhou nohu. Klekla jsem si a chytla se spodních mřížek a spustila se dolů. Když jsem se držela, uvědomila jsem si, že ten batoh není zrovna lehká zátěž. Musela jsem seskočit, nic jiného mi nezbývalo a tím jsem na sebe samozřejmě opět přivolala pozornost těch pahnusných existencí. Začaly se blížit ke mně, popadla jsem pet flašku, která se válela v trávě, hodila ji směrem k té židli a sama jsem se snažila nevydávat žádný zvuk. V tu chvíli jsem doufala, že můj tlukot srdce ve skutečnosti není tak hlasitý jak se mi zdá. A nebyl, ty zrůdy opět obrátily pozornost k místu, odkud se ozval tupý náraz. Využila jsem situace a maximální možnou kombinací rychlosti a tichosti jsem se rozběhla.
Ale nevěděla jsem kam.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radosh Radosh | 14. srpna 2012 v 23:43 | Reagovat

Doufám, že zítra bude další kapitola - začíná to nabírat obrátky ^^

2 salindar salindar | 15. srpna 2012 v 8:52 | Reagovat

[1]:taky jsem toho nazoru hodne napadu do budoucna

3 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | 15. srpna 2012 v 10:51 | Reagovat

Tak jsem zvědavá, kam se dostane :D

4 Honzíček Honzíček | 15. srpna 2012 v 22:20 | Reagovat

Začíná se mě to líbit víc a víc, jen tak dál :))))

5 Lama-flus Lama-flus | 16. srpna 2012 v 13:42 | Reagovat

Tedy kritika g:C
Příběh.. začínal vtipně a s nadsázkou (porcování mrtvoly "otce" sekáčkem, sezení u počítače, zatímco za okny lezou zombíci...). Ovšem poslední část mě příliš nenadchla. Je to psané, řekněme, moderním jazykem a navzdory tomu řešíš vybírání věcí z šatníku tak dlouho, že by se za to nestyděl ani Jules Verne... Nejde mi to moc dohromady. Ovšem je to tvůj styl psaní, třeba si zvykneme :D Inu, jsem velmi zvědav na pokračování!

6 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 26. září 2012 v 16:58 | Reagovat

Yep, taky chci takový hadry!

7 kuba kuba | 13. ledna 2013 v 6:48 | Reagovat

takže kdybych neslyšně stál v davu mrtváků jsem v cajku. jak nemůžou vidět když se oči rozpadnou až po měsíci

8 Radosh Radosh | 8. června 2013 v 17:53 | Reagovat

[7]: Jste zvláštní člověk, pane. Lidé, kteří všude hledají chyby, by bezpochyby začali v tom bodě, že bytost, která jednou zemře, již neožije (když pomineme klinickou smrt).
A proč nemohou vidět? Protože tohle je Zóna mrtvol, pane ;)

9 kuba kuba | 18. července 2013 v 8:52 | Reagovat

na zombie apokalypsu se připraviji pět let a je mi třináct a beru to podle faktu

10 kuba kuba | 24. srpna 2013 v 10:40 | Reagovat

ovšem kdyby dělala a popisovala celou povídku tak jako oblíkání a celkoví do¨jem tak by to bylo supr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama