2. kapitola

14. srpna 2012 v 12:50 | Cassie D. Michaelis |  Kapitoly
Nudná nezáživná kapitola o ničem. Postrádá vtip. Ale tak... přečtěte si jí a klidně mi ji hrozně zkritizujte. Uděláte mi radost. Muhehe.

2. kapitola
HUDBA SAMOTY

Znovu jsem si mechanicky vyčistila zuby a snažila se myslet na cokoliv jiného než na to, čeho jsem byla svědkem. Snažila jsem se ignorovat, že nikdo z mých přátel nesedí u počítače - přece jen bude třeba hezký první červnový den a oni vyrazí někam na výlet. To vlastně vůbec nic neznamená. To, co se stalo v našem bytě, je vlastně jenom nějaká noční můra, která byla až moc reálná. Teď jsem vstávala a vše je v pořádku. Mám vyčištěné zuby a u počítače mám polévku k snídani. Pak se u mě určitě staví někdo z mých kamarádů, abychom něco mohli podniknout. Všechno je v pořádku. Všechno je v pořádku.

Tuhle větu jsem si opakovala jako mantru, celou dobu než jsem opět usedla k počítači. Nebyla jsem opět připravena na to, co uvidím. Opět na mě při rozkliknutí úvodní stránky vyběhly tisíce - možná i desetitisíce - článků, fotografií a v neposlední řadě i videí.

Podívala jsem se na článek nějakého blogera, který byl sice plný překlepů a hrubek, ale vystrašil mě víc, než jsem se domnívala, že by mě mohl jakýkoli článek vystrašit. Ne, ten článek mě vyděsil… a ještě víc mě vyděsilo, že v záhlaví stránky bylo napsáno "Ahoj jsem Dominik, je my osm let a rád píšu blog, hraju fotbal a koukám na filmi". Myslela jsem, že opět půjdu zvracet.

Prosím vas pomocte my!! Jsem sam doma a všude jsou takove přišeri, ja nevim co mam dělat! pomocte prosiim.. z nasich se stali taky takové příšeri..pomoc prosim moc vas prosím! nemůžu nikomu zavolat protože nemám mobil a maminka s tatinkem jsou taky příšery… bydlím na týto adrese kterou mám napsanou v profilu. Prosim oni už jsou u mě přede dveřma.. hrozne se bojim pomocte mi někdo!!

Nádech výdech Lauro, nádech výdech. Nevěděla jsem, co mám dělat. Naštěstí jsem znovu nezvracela. Sjela jsem pod článek, kde se sešly stovky komentářů, ale já neměla sílu si je pročítat. Neměla jsem sílu být na tom blogu, použila jsem funkci ctrl+z a vrátila se na úvodní stránku. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že už nebudu schopná přečíst i jeden jedinej článek, ale nakonec jsem se překonala.

Otevřela jsem nějakou oficiálně vypadající stránku, která mi vyplivla pseudouklidňující text.

Vážení občané, nepanikařte. Jistě jste již měli možnost si všimnout, že venku se děje něco neobvyklého, ale není důvod se obávat. Vláda, policie a armádní složky mají všechno pevně v rukách a momentálně pracují na srovnání nastalé situace. Všechno bude v pořádku, ale nevycházejte ze svých domovů a nepouštějte k sobě nikoho, kdo se bude chovat či vypadat jakkoliv podezřele, i kdyby to byl váš známý (a to ani v případě, že by byl raněný). Nepouštějte se do konfliktů s policií, nevyužívejte tohoto stavu pro trestné jednání (npř. krádeže), jinak budete náležitě potrestáni, jakmile bude vše opět v pořádku. Přejeme pěkný den.

Ani jsem nechtěla vědět, jestli to je vládní článek nebo třeba od policie. Naštvalo mě to. To je vážně přesně jak v těch zombie filmech. Snaží se lidem, že všechno bude v pořádku, ale nakonec skončíme na talíři.

Stejně jako jsme doteď byli krmivem pro vládní peněženky, tak teď se staneme sváčou pro nějaké mrtvoly. Napadla mě iracionální myšlenka, že ti zombie či co to vlastně je - jsou jen ztělesněním politiků, které je vzato doslovně. Jejich vzhled je jako povaha a začali nás požírat už i jinak než finančně.

Je zvláštní jak člověk dokáže ve stresové situaci, kdy je opravdu vystrašen, dokáže myslet mnohem hlubokomyslněji než normálně. Jak dokáže přemýšlet i o globální situaci a vracet se myšlenkami do včerejšího dne, kdy byl svět nejspíš ještě v pořádku. I když on byl v pořádku jen, když tu nebyli lidé. Možná tohle je trest za to, kým jsme byli, jak jsme se k Zemi chovali. Za to, že jsme se vzájemně ničili a destruktivní chování se u nás projevovalo ve všech ohledech. To, co se děje může být způsobeno čímkoliv, nejspíš nikdy nezjistím, jak se to stalo, ale jedno je jisté. Ať už to byla nějaká zbraň z rukou vlády či armády, nebo nějaký virus…. Nejspíš je to tak lepší.

Možná je to jen rychlejším způsobem, jak se zničit, protože ve včerejším světě by to tak také dopadlo, jen by to bylo pomalejší. Ačkoli se moje myšlenky ubírají tímto směrem, uvědomuji si, že ale nechci umřít. A nechtěla jsem umřít ani včera. Chci bojovat a žít. Jen nemůžu vědět jaká je na to šance, protože lidi jsou jen kolečka v soukolí a to se točí. Nikdy jsme neznamenali jednotlivě nic, neznamenáme ani teď. Tak jaký je rozdíl v přežití v dnešním a včerejším světě? Možná že ten, že ve včerejším bychom byli ničeni a likvidováni nenápadnějším způsobem.

Z úvah mě vytrhlo blikání na dolní liště. Málem jsem se rozbrečela štěstím, psal mi Erik, můj bráška. Tedy rozumějte, já jsem jedináček, který žil jen s otcem, ale Erik byl kamarád, kterého jsem brala jako součást rodiny. Ne, v životě jsme se neviděli, což mě bylo hrozně líto, ale psali jsme si už asi dva roky, a kdybych měla spočítat hodiny strávené povídáním si na skypu, tak to nespočítám. Byl to pro mě jeden z nejdražších lidí, a proto jsem pocítila stav totální euforie, když mi napsal.

Erik
Sestřičko! Prosím řekni mi, že jsi v pořádku…

Jak mě to zahřálo u srdce. Jak jsem byla vděčná za to, že tohohle člověka mám, i když ho nemůžu přes monitor obejmout a nebo se mu vyplakat na rameni. Vykouzlil mi aspoň krátký záblesk úsměvu na tváři, okamžitě jsem mu odepsala.

Lau
Jo, jsem relativně v pohodě, tedy fyzicky… a co ty, povídej… jste tam všichni v pořádku??

Erik
No, všude kolem tady běhají mrtvoly… a nemáme ponětí, kde jsou naši rodiče, neberou telefony. My jsme schovaní s Ritou u nás ve sklepě, a je zázrak, že tu chytnu wifi… každopádně my dva jsme oba v pořádku. Kde jsi ty?

Oddechla jsem si, že je Erik i jeho slečna v bezpečí. Mám je oba ráda a nechtěla bych, aby se jim něco stalo. Vím takhle, že někdo z mých blízkých ještě žije. A to je relativně dobrá útěcha.

Lau
Já jsem doma…

Erik
Sama?

Lau
Jo…

Erik
A kde máš otce?

Přemýšlela jsem, co mu na to mám odpovědět. Respektive jak se vyjádřit. Ale moje přímočarost mi nedovolila to podat nijak citlivě, ačkoliv teď budu vypadat jako psychopat.

Lau
V ložnici - naporcovanej v i igelitovým pytli…

Erik
Cože?

Lau
No, řekněme, že bych mohla sepsat knihu jak umlátit vašeho zombie otce kytarou v deseti krocích…

Erik
Cože?! Vážně jsi v pořádku?

Lau
Jo, myslím, že jo… jen je mi hrozně.

A to jsem psala pravdu. Opět na mě dolehl fakt, že jsem zabila vlastního otce, kterého jsem sice nenáviděla, ale pořád to byl člověk… i když… byl? Nejspíš ne, ale… jsem hrozná, jak jsem mohla? Jo, ale na jednu stranu… chci žít. Takže jsem to udělala oprávněně. Doufám.

Erik
Ehm, kdybychom ti nějak mohli pomoct…

Lau
Ale nemůžete, není jak…

Erik
Promiň… a co teď budeš dělat?

Lau
Co by? Vyžeru ledničku, zahraju si wowko a pak vymyslím, co dál….

Erik
Ty jsi blázen…

Lau
A kdo není? Viděl jsi to venku?

Erik
Bohůmžel jo… ale vážně, co teď budeš dělat?

Lau
Kurva, já nevím! Jak to mám vědět?! Nemám kam jít. Takže asi budu doma tak dlouho, dokud budu mít jídlo, nebo dokud k nám nevtrhnou ty hnusy a nesežerou mě….

Erik
Sestřičko… já nevím, co říct, hrozně rád bych ti pomohl… ale nejspíš není jak… ačkoliv nevím, jestli to víš… my jsme po cestě k nám domů pořídili pár poznatků… tak snad ti to aspoň malinko pomůže - oni nevidí, oni slyší, jdou za zvukem… a zabiješ je tak, že jim rozmlátíš palici… teda nevím jak jinak, ale tohle zaručeně funguje, ale o tom už ses asi přesvědčila?

Lau
Ano, o tom už jsem se přesvědčila… a děkuju moc bráška, děkuju, myslím, že mi to pomůže. Doufám, že se jednou uvidíme a doufám, že budeme ještě všichni na živu… ochraňuj Ritu a hlavně to přežij prosím tě. Mám Tě ráda, bratříčku.

Erik
Já Tebe také sestřičko, moc. Prosím, drž se.
Sakra… mám téměř vybitou baterku na notebooku, takže to vypnu a snad ti ještě budu moct napsat, když to půjde. Drž se, sestřičko, a nenech se sežrat!

Lau
Dobře bráška, zvládnu to a vy to musíte taky zvládnout. Miluju vás lidi, a věřím, že to zvládnete…

Erik
My věříme tobě, taky tě milujem. Ahoj…

Lau
Ahoj…

A zase jsem byla sama, ale už ne tolik jako předtím, už jsem věděla, že alespoň někdo je v pořádku. Že je ještě naděje.
Ale bráška měl pravdu. CO budu dělat?
Musela jsem se pustit do trošku logičtějšího uvažování. Takže co mají lidi v zombie filmech?

No, samopal či jinou střelnou zbraň asi můžu zavrhnout. Tank ani opancéřované vozidlo taky nemám. Hmmmm.
Došly mi nápady. Tohle bude nejspíš ještě dlouhej den.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | 14. srpna 2012 v 16:09 | Reagovat

Tak si počkám na další kapitolu :D Zatím se mi to líbí :D

2 Dave Dave | 14. srpna 2012 v 17:11 | Reagovat

Souhlas, máš talent Cassie...jsem rád že ses do toho dala :-)

3 Dotty Jeffree Dotty Jeffree | Web | 14. srpna 2012 v 21:12 | Reagovat

Výborně napsané....akorát to na mě působí trošičku depresivně. :D Ale jsem zvědavý na pokračování....tak si pohni :DD

4 Honzíček Honzíček | 14. srpna 2012 v 21:36 | Reagovat

Je to supr počtení, rád si přečtu další kapitoly. Jen tak dál Cassie :))))))

5 salindar salindar | 15. srpna 2012 v 8:51 | Reagovat

tak tahle kapitola je jak z filmu opravdu mas talent

jo a vsechny casti nemusej bejt vtipny ne?

6 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 26. září 2012 v 16:53 | Reagovat

Huhu, konečně jem se dostala k tomu, abych si to přečetla, líbíííí! ^o^

7 kuba kuba | 20. června 2015 v 12:17 | Reagovat

jsem zpět!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama