1. kapitola

13. srpna 2012 v 15:38 | Cassie |  Kapitoly
Takže tu mám po prologu první kapitolu. Je to takové nic moc, ale snažila jsem se tam trošku zakomponovat černý humor - ačkoliv si myslím, že jsem se jen já smála, když jsem to psala a ostatní si budou klepat na hlavu. Nu, nic. Hodně moc děkuji za komentáře, opravdu potěšily. Tudíž tuhle kapitolu bych chtěla věnovat bráškovi (Radosh) a bráchovi (Dave). Mám vás ráda. Oba jste mi dost pomohli s inspirací na povídku. Vlastně kvůli vám jsem tohle "dílo" začala psát, tak doufám, že se bude kapitola líbit :) Nu nic, směle do toho, díl plný šílenství se nachází pod perexem v cč.

1. kapitola
ROCK'N'ROLL

Pro mě to začalo jako každý obyčejný den. Probudila jsem se. Ano, možná to zní hloupě zmiňovat to, ale v dnešním světě je nesmírně důležité mít možnost a chuť otevřít oči do nového rána… není to tak snadné jako dřív (ačkoliv si musím přiznat, že když jsem měla vstávat do školy, rovnalo se to téměř té nechuti k životu). Jako první věc jsem zamířila do kuchyně a můj první poznatek byl, že otec nebyl doma - nejspíš jel na nákup. Společnost v bytě mi dělaly akorát rybičky v akváriu. Byla jsem zničená a rozlámaná, byla neděle, poslední den volna. Hlavou se mi honily myšlenky o tom, co podniknu a jestli mám něco dělat do školy (to jen tak aby se neřeklo, protože škola mi byla vážně volná). Uvařila jsem si čaj a vzala si rohlík se slaninou a zamířila jsem zpátky k sobě do pokoje. Nejradši bych šla ještě spát, ale otec by mě zase nehorázně seřval a možná i zmlátil za to, že vyspávám do oběda. Byl to hroznej nervák a všechno muselo klapat tak, jak on si přál.

Sedla jsem si na židli a zapnula počítač. Byl to hroznej křáp a než se stihnul načíst, měla jsem už téměř celou snídani v sobě. Najela jsem na ikonku prohlížeče a zapnula internet. V té chvíli mi tak nějak došlo, že něco není v pořádku. Všude psali něco o lidech, co žerou lidi, o katastrofách, o apokalypse, o tom, že Ježíš všechny spasí a ještě nějaký kraviny. Apríl už byl, tak jsem to moc nepobírala. Rozklikla jsem jeden článek, ale než jsem začala číst, tak jsem uslyšela bouchnutí dveří a přidušený chraplavý křik.
Okamžitě jsem vystartovala ke dveřím, protože mě napadlo, že otec má nějakou mrtvici nebo něco takového. Místo toho jsem málem omdlela. V chodbě na zemi ležel můj otec v kaluži krve a nějakého hnisu.

"Jsou všude… a oni… aaargh… kousali, utekl jsem, Lau, árghh, pomoc…" z krku se ozvalo takové bublání a vyplivl gejzír krve, který dopadl až na mě a ulpěl mi na tričku.

Vykřikla jsem a nevěděla, co mám dělat. Nechápala jsem, můj mozek prostě odmítal fungovat.

"Tati jsi v pořádku?" vážně ze mě nemohlo vypadnout nic inteligentnějšího.

"N-e.. pom…uteč… auu.. to bolí!" Mého otce něco bolí? Novinka, naprosto nezdůvodnitelně jsem si vzpomněla na všechny rány a modřiny, které mi kdy způsobil. Nenáviděla jsem ho a měla jsem skrytý pocit zadostiučinění, ale na druhou stranu jsem takhle nikdy nechtěla vidět žádného člověka. Najednou znehybněl a padl prostě na podlahu tváří dolů. Ještě než jsem se stihla zeptat, co se stalo, zvednul obličej…

Oči měl prázdné, jen bělma protkaná rudými žilkami. Z levé tváře mu odpadaly kusy hnijícího masa a odkrývaly holou lebku. Koutky měl spadlé dolů a mně se naskytl pohled na zčernalé rozpadající se zuby. Na krku měl obrovské odporné puchýře, které se při pohybu rozprskly, a stékal z nich zelenožlutý hnis s příměsí krve. Upřeně jsem na něj zírala a tak jsem ani nezaregistrovala, že pomalými a trhanými pohyby vstává. Zareagovala jsem, až když se začal šourat ke mně.
S hrůzou jsem zaječela a začala couvat. Z koutků mu začaly téct sliny.

V hlavě se mi promítnuly snad všechny zombie filmy, které jsem kdy viděla. Zakopla jsem o práh od mého pokoje a spadla do hromady hadrů, které se válely na zemi. Ach, díky bohům za můj odpor k pořádku, jinak bych si určitě něco narazila. Ta oživlá kreatura se blížila a já se snažila vyškrábat na nohy. Doběhla jsem k oknu a byla jsem v koncích. Blesklo mi hlavou, že bydlím v přízemí a tak můžu utéct ven, ale zavrhla jsem to potom, co jsem se skrz žaluzie bleskově podívala ven. Hromada potácejících se oživlých mrtvol nebo co to kurva bylo.

Napadlo mě, že teď umřu a stanu se jednou z těch nechutných příšer. Jasně, můj mozek tomu nemohl uvěřit, protože tohle se prostě děje jen ve filmech, ale… to, co jsem viděla, mě přimělo tomu uvěřit alespoň na chvíli.
Ale neměla jsem ponětí, co budu dělat. Otec se objevil ve dveřích. Byl v půlce mého pokoje. A já jen stála a vyděšeně jsem se dívala na to cosi, co bylo téměř u mě.

Takhle ne, já jsem přece já a ne nějaká svačinka v zombie filmu. Ano, moje mysl si to přebrala jako film… myslím si, že to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se mírně zbláznila.

První věc, na kterou mi padly oči, byla moje milovaná elektrická kytara. Vzpomněla jsem si, jak otec nadával, když jsem na ní hrávala, nepřál mi tu úlohu kytaristky v nějaké skupině. Myslel si, že ženská patří za sporák. Myslel si, že jsem k ničemu. A nenáviděl veškerou hudbu krom dechovky a folku.

Popadla jsem do ruky kytaru a rozmáchla se přímo proti němu. Narazila jsem do hrudníku, na okamžik se zastavil, ale pak se blížil dál. Panicky jsem vyskočila na postel, a veškerou svojí silou jsem ho praštila do hlavy. Tupě to křuplo a zastavil se.

"Rock'n'roll je nesmrtelnej ty kreténe!" zařvala jsem a znovu a znovu jsem ho plnou silou trefovala do hlavy, která se rozprskla jako jeden z těch jeho puchýřů. Jeho mrtvé (znovu mrtvé - pomyslela jsem si a otřásla se) tělo se sesunulo k zemi, ale já do něj pořád mlátila. Za to, že mě bil, za to, že byl na mě hnusnej, za to, že mi nic nepřál, za to, že mi vykašlal krev na moje úžasné tričko se Sex Pistols a za všechno ostatní. Ano, byla jsem šílenec, ale co jsem měla dělat. Můj mozek odmítal pracovat. Po chvíli jsem se vzpamatovala a jako první jsem okoukla moji nejmilovanější kytaru. Byla mírně otlučená, ale v pořádku.

Jako první věc jsem si uvědomila, že ta mrtvola hrozně páchne a že ji u sebe v pokojíčku rozhodně nechci. Nastal trošku problém, jak ji odklidit. Sílu na to, že jsem holka, mám… ale štítila jsem se toho. Nakonec jsem to vzala pod paží a táhla, byl hodně těžký. A tak jsem to vzdala.

Moje zničená mysl se rozhodla, že ho prostě odnesu po částech. V klidu jsem šla bosa tou krví, hnisem a nechci ani vědět čím ještě. Musela jsem se plně soustředit na to, co jsem právě chtěla udělat. Nemohla jsem si ani na vteřinku připustit, že se děje něco vymykajícího se normálu.

V kuchyni jsem vzala ve spodní zásuvce velký černý igelitový pytel a v zásuvce s noži sekáček na maso. Vrátila jsem se zpátky do pokoje. Začala jsem si zpívat Boba Marleyho - tedy ne, že bych byla nějakým fanouškem reagge, ale vzpomněla jsem si, že ji včera venku pouštěli na vedlejší lavičce a uvízla mi v paměti… a nějak se mi hodila k té situaci.

Everything's gonna be all right.

Sekala jsem části těla a házela je do odpadkového pytle a myslela jsem si, že by mě tatínek pochválil, kdyby viděl, jak vzorně si dokážu po sobě uklidit. Malá šikovná holčička.

Nanana. Všechno je v pořádku, krásně uklizeno. Už zbývá jen hadrem setřít tu spoušť a je dokonáno, krása. Sluníčko venku určitě svítí, nejspíš bych se měla trošku provětrat třeba na koupaliště, nebo tak. Hodila jsem hadr k shnilé rozsekané mrtvole v pytli a pytel jsem odnesla k němu do ložnice a popřála mému milovanému tátovi sladké sny a dobrou noc.

Odešla jsem si do kuchyně udělat kafe, ačkoliv kafe nepiju. Udělala jsem si šálek silné černé kávy, napila jsem se, vyprskla, upustila na zem hrníček, který se rozletěl na tisíc střepů.

Stav šílené mysli odezněl. Rozklepala jsem se a posadila se v kuchyni na podlahu mezi vylité kafe a střepy. Au.
Došlo mi, co se stalo, co jsem udělala. Zabila jsem mého otce. Zabila. Panebože. Já… já… Ale horší myšlenka byla na to, co se děje venku.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na podlaze a tiše vzlykala, v obklopení mých myšlenek. Ale určitě to bylo pár hodin. Kručelo mi v břiše, a tak jsem se prostě zvedla a uvařila si čínskou polívku v pytlíku k snídani (a proč jako ne?). Podívala jsem se opět z okna v kuchyni, kde mám výhled na louku a tam jsem viděla asi čtyři oživlé mrtvoly. Pokud to všechno nebyly halucinace, nebo nějaký sen. Ale pro případ, že by to tak nebylo, jsem se musela připravit na to, že nastala zombie apokalypsa (což byla tak nějak pravda). Musela jsem opustit přízemní uvažování moderního člověka, protože teď už nic nebude jako dřív, můj otec je mrtvý a já jsem zůstala sama a musím se o sebe postarat.

Když se ohlédnu zpátky, nedokážu pochopit, jak jsem se dokázala tak rychle vzchopit a vyrovnat se s děsivou realitou, která zvenčí dýchala a pronikala studenými vlnami až k mé mysli.

Jako první jsem vstala a šla do chodby, musela jsem si stoupnout na špičky, abych viděla kukátkem. Na chodbě nikdo nebyl, ale nechtěla jsem nic riskovat. Zamknula jsem dveře a dala na ně i řetěz. Z obýváku jsem přinesla stolek, který jsem postavila před dveře a na něj dala ještě těžkou skříňku z koupelny. Před to jsem dala židli, abych měla možnost koukat kukátkem.

Šla jsem postupně do všech místností v bytě, kde jsem zatáhla žaluzie a zkontrolovala venkovní situaci. Jako poslední jsem si nechala ložnici, kde byl ten pytel. Proběhla jsem k oknu a zatáhla závěsy a žaluzie. Nechtěla jsem se do toho pytle podívat, ani jsem to neudělala. Ovšem vzpomněla jsem si na ty puchýře a hnijící obličej. Okamžitě jsem vyhodila svoji snídani na podlahu.

Zvracela jsem hodně urputně, myslela jsem, že se udusím. Šla jsem si vyčistit zuby do koupelny, protože jsem prostě musela dělat běžné činnosti, jinak bych se zbláznila. Pak jsem se vrátila do kuchyně pro polévku, kterou jsem si odnesla k sobě do pokoje k počítači.

Rozhodla jsem se pročíst co nejvíce článků, ale nejdříve jsem se přihlásila na icq, skype a facebook. Nikdo nebyl online.
Znovu se mi obrátil žaludek a já běžela zvracet do koupelny.

O bože, prosím tě bože, ať je to jen sen. Jen sen.



Předchozí x Následující ->
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wor:TeKk:X Wor:TeKk:X | 13. srpna 2012 v 16:10 | Reagovat

První koméééént xD

2 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 13. srpna 2012 v 19:59 | Reagovat

Zhebla bych. Jo, zhebla. Nesnáším zombíky, bléééé

3 Dave Dave | 13. srpna 2012 v 20:42 | Reagovat

První kdo to ohodnotil :-P

4 Radosh Radosh | 13. srpna 2012 v 22:15 | Reagovat

Hele Cass... to je hodně dobré :D Sice se nemohu zbavit pocitu, že jsem Ti byl silnou inspirací pro sepsání detailů zombie, ale i tak je to pecka... Takže doufám, že budeš mít brzo psací náladu :)

5 Aiko Aiko | 14. srpna 2012 v 0:39 | Reagovat

Zajímavá povídka, napsaná svým osobitým stylem :-D

6 Kláša, Flaška... Kláša, Flaška... | 14. srpna 2012 v 16:00 | Reagovat

"Rock'n'roll je nesmrtelnej ty kreténe!" zařvala jsem a znovu a znovu jsem ho plnou silou trefovala do hlavy, která se rozprskla jako jeden z těch jeho puchýřů. Jeho mrtvé (znovu mrtvé - pomyslela jsem si a otřásla se) tělo se sesunulo k zemi, ale já do něj pořád mlátila. Za to, že mě bil, za to, že byl na mě hnusnej, za to, že mi nic nepřál, za to, že mi vykašlal krev na moje úžasné tričko se Sex Pistols a za všechno ostatní. Ano, byla jsem šílenec, ale co jsem měla dělat. Můj mozek odmítal pracovat. Po chvíli jsem se vzpamatovala a jako první jsem okoukla moji nejmilovanější kytaru. Byla mírně otlučená, ale v pořádku.
Tenhle odstavec žeru :D

7 Dotty Jeffree Dotty Jeffree | Web | 14. srpna 2012 v 20:55 | Reagovat

Luxusní....úplně Tě v tom vidím, ségra. :D
Rock'n'roll je nesmrtelnej ty kreténe!...to mě úplně odrovnalo, prostě se už nemůžu dočkat dalších kapitol. :DD

8 salindar salindar | 15. srpna 2012 v 8:49 | Reagovat

Rock'n'roll je nesmrtelnej ty kreténe! proste pecka hlaska sem zvedavej na dalsi kapitolu jdu cist dal

9 kuba kuba | 13. ledna 2013 v 6:16 | Reagovat

je divnéže člověku co zemřel před 15ti vteřinami vodpadávaj kusy hnijícího masa. na to bysme tady museli čekat dva až čtyři měsíce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama