Veragin - Všude jsou zombie - 1. kapitola

16. června 2013 v 12:59 | Veragin |  Vedlejší dějové linie
Tak už jsem splašila další osobu, která bude psát vedlejší dějové linie a tou je milý Veragin. Jeho osobitý styl je fajn (chyby neřešte, snažila jsem se udělat korekturu, ale víte jak :D), rozhodně doporučuju přečíst, protože je to fakt povedené a ty hlášky jsou fakt super. No, hned se dejte do čtení a udělejte mu radost a okomentujte.
 

6. kapitola

8. června 2013 v 17:21 | Cassie |  Kapitoly
Jásejte a pějte oslavné písně - jsem zpět! Ačkoliv s téměř ročním zpožděním, ale přece! Tak opět vítejte v mém postapokalyptickém světě (jen poznámka - jsou to moji zombíci, to, že se takhle rychle rozkládají a jak fungují je moje věc, když budu chtít tak budou dělat salta a u toho zpívat německou hymnu, takže tak, to je spešl komentář pro týpka s nickem "kuba"), následující kapitola je jen čistě rozjezdová, abych se do toho psaní zase dostala, doufám, že se bude líbit, ráda budu za veškeré reakce. Díky moc všem čtenářům,
Cassie :)

5. kapitola

31. srpna 2012 v 23:54 | Cassie |  Kapitoly
Tak jsem tu. Tahle kapitola opět není nijak extra dlouhá, protože musím vypnout internet a chtěla jsem to zveřejnit ještě dnes. Brácha, moc se omlouvám, že to tak trvalo a že v téhle kapitole ještě nejsi, ale slibuji, že v té příští budeš už ty i tvůj bratr. Takže tak. Dnešní kapitola je spíše taková oddechovká, prakticky žádná akce, nu. Každopádně budu ráda, když napíšete komentář. Díky. Cass.
 


4. kapitola

25. srpna 2012 v 16:07 | Cassie |  Kapitoly
Po dlouhé době další kapitola. No, nese název Reagge balada, tak je na vás, co si pod tím představíte. Tentokrát jsem se snažila tedy vyhovět spíše těm, kteří mají radši, když se snaží hlavní postavu sežrat. Moc vtipu v tom tentokrát asi není a je to o dost kratší než předchozí kapitoly, ale tak snad prominete. Čtěte a komentujte, ať vím, jak se vám kapitola líbí. Dík.

4. kapitola bude v době neurčité

15. srpna 2012 v 13:00 | Cassie |  O povídce
Moji milí milovníci oživlých mrtvol - nejspíše vás zklamu, ale v době vydání tohoto článku už jsem na brigádě (tedy upřímně jsem byla na nohách už v šest ráno, ale rozhodla jsem se, že přednastavené články budu zveřejňovat přesně ve 13:00), tudíž nemám možnost jak přidat či napsat další díl. Nevím, kdy se vrátím domů, ale snad v co nejbližší době a s co nejvíce peněži :) Každopádně doufám, že to bez povídky přežijete (nemyslím si, že by byla návyková) a já budu pokračovat co nejdříve. Tudíž se nelekejte, když nebudu psát ani tu ani na mém osobním blogu a ani na facebooku, skypu, či icq. Není třeba volat policii protože nejsem online - budu totiž v práci :D
Takže to je pro dnešek vše, mějte se tu.

PS: Ale buďte od té dobroty a udělejte mi radost - chtěla bych abyste se vyjádřili ke třetí kapitole. Vážně by mě to potěšilo, kdybych přijela domů a měla nějaké pěkné komentáře u kapitoly. A tím pěkné zahrnuji i kritické komentáře, které jsou ovšem konstruktivní :) Tak tedy buďte na mě hodní prosím ^^
Cassie

3. kapitola

14. srpna 2012 v 23:33 | Cassie |  Kapitoly
Pokud nechcete číst, co má hlavní postava za oblečení a její vzhled, tak nejspíš přeskočte k posledním pár odstavcům. Kapitola je věnovaná bráchovi Jeffreemu. Mimochodem, zase jsem zklouzla k tomu, že si z toho dělám docela dost prdel, tak se omlouvám. Nu, komentujte a pište své názory, budu vděčná.

2. kapitola

14. srpna 2012 v 12:50 | Cassie D. Michaelis |  Kapitoly
Nudná nezáživná kapitola o ničem. Postrádá vtip. Ale tak... přečtěte si jí a klidně mi ji hrozně zkritizujte. Uděláte mi radost. Muhehe.

1. kapitola

13. srpna 2012 v 15:38 | Cassie |  Kapitoly
Takže tu mám po prologu první kapitolu. Je to takové nic moc, ale snažila jsem se tam trošku zakomponovat černý humor - ačkoliv si myslím, že jsem se jen já smála, když jsem to psala a ostatní si budou klepat na hlavu. Nu, nic. Hodně moc děkuji za komentáře, opravdu potěšily. Tudíž tuhle kapitolu bych chtěla věnovat bráškovi (Radosh) a bráchovi (Dave). Mám vás ráda. Oba jste mi dost pomohli s inspirací na povídku. Vlastně kvůli vám jsem tohle "dílo" začala psát, tak doufám, že se bude kapitola líbit :) Nu nic, směle do toho, díl plný šílenství se nachází pod perexem v cč.

Prolog

13. srpna 2012 v 13:34 | Cassie |  Kapitoly
PROLOG

A tak jednoho dne svět prostě skončil. Nechápeme proč, nevíme, jak k tomu došlo, ale stalo se. A my se naučili tomu přizpůsobit, museli jsme, jinak bychom zemřeli.

Vlastně my všichni už jsme mrtví, zemřela naše část, protože nikdo z nás už není tím, kým býval před tím, než to všechno začalo. Nezměnili jsme se ve stejném ohledu, to nikoliv, ale zkrátka a dobře již nejsme ti lidé, kterými jsme byli.
To čeho byl zbytek lidské populace svědkem, by se dalo přirovnat ke scifi-filmu. Kdyby nám to řekl někdo ještě předtím, než se to stalo - přišlo by nám to jako vtip. Ale jednoho dne jsme se zkrátka ocitli v mrazivé chmurné realitě, která byla nespočetněkrát horší, než jak by si ji kdo představoval.

Víte, jednou se prostě probudíte… a zčistajasna musíte bojovat o vlastní přežití. Musíte udělat vše proto, abyste dokázali přečkat do dalšího rána… prostě se probudíte a svět už není tím samým, čím byl včera.

Nemůžu poradit nikomu, co by měl udělat, protože sama nevím, sama se bojím. Dostala jsem se daleko, přežila jsem, ale za jakou cenu? Ztratila jsem dost svých blízkých. Prošla jsem si peklem, stejně jako každý z nás. Moje srdce se zatvrdilo a obrnilo, soucit už je jen vzdáleným pocitem, který pomalu, ale jistě definitivně mizí. Ztrácíme pocity a zbývá jen pud sebezáchovy… víte, čeho se bojím nejvíc? Ne, není to smrt. Bojím se toho, že absencí pocitů přestáváme i my být lidé. A lidskost je to jediné, na čem záleží… má tedy vlastně cenu snažit se dál žít?

Ano, snažíme se a bojujeme. Vzájemně si podáváme pomocnou ruku, ale mám strach, že jednoho dne budeme sami přednější před pomoci ostatních. Situace, ve které se nacházíme, ukazuje na lidech to nejlepší, ale i to nejhorší. Lidská mysl je zvláštní věc. Myslím si, že my všichni jsme určitým způsobem šílení, protože s čistým rozumem nelze v dnešním světě žít. Všechno se vymyká tomu, co nám přišlo normální, tomu, nač jsme byli zvyklí. Nic není takové, jaké by mělo být. A my jsme jen článkem v potravním řetězci.

Mé jméno je Laura, ale jména v dnešním světě ztrácejí význam. Je mi patnáct… ve starém světě se na mě dívali jako na obyčejnou holku, která neví o životě nic a nic neznamená. Ale v dnešku i dalších dnech na věku nezáleží… věk je jen číslo, protože každý, kdo přežil je již prastarý.

Kam dál